jak to viděli
reportáž týmu Ústřední topení
MATRIX vs. Ústřední topení
30.3.2007 18:30 – 31.3.2007 18:30
výsledek: kontumačně nerozhodně (naštěstí ho za nás zničili jiní)
Tož to bylo tak: Jednoho chladného březnového rána se naše Ústřední topení rozhodlo, že už má plné zuby téhle pochybné reality a že jako je nejvyšší čas s tím Matrixem něco udělat. I přestalo si zatápět jen tak pro srandu králíkům a radši jednoho z nich (toho bílého) následovalo dlouhou cestou až do samotné matičky Prahy. A nám nezbylo, než vyrazit za ním (pochopte, byla nám bez něj zima). A věřte, že to nebylo jednoduché, sesbírat všechny síly poztrácené sotva týden před tím při hledání Pokladu kdesi v okolí Brna. Ještě štěstí, že náš Radiátor má široký okruh příznivců, kteří nás nenechali na holičkách. Takže toho osudného dne večer se z brány továrního areálu uprostřed davu hrnul plyšový Radiátor a za ním v těsném závěsu Jirka + Vory + Lenka (= stabilní jádro) a čerstvé posily Michal (specialista na svíčky) s nováčkem Vilem. Bůhví proč se celý ten šestisethlavý dav zrovna rozhodl zajít na nákup do obchodního centra Nový Smíchov...Někteří si mysleli, že nás ošálí, když vyrazí o 15 minut dřív, ale my jsme se nedali a předjeli jsme je autobusem. V obchoďáku jsme nakoupili několik podivných písmenek a koukáme, že asi dojde na lámání chleba. Krajíce byli čtyři, tak jsme se spravedlivě podělili (tedy, já jsem se tvářila že jako bezbranná dívka nemohu po nočních ulicích chodit sama, takže jsem dostala průvodce Vila a k tomu i Radiátor) a s posledními zbytky denního světla jsme se rozprchli do všech stran.
Události, jež se odehrály v prvním a druhém patře popíši jen zběžně: Než jsme dorazili na Vyšehrad a nalezli Gorlici kamenný stůl (pravda, kdybych si hned přečetla SV roh a ne jen V roh, byli bychom asi o chlup rychlejší...), Jirka mi do telefonu popisoval jakési obrázky dvou křížů a stromu, Vory poznával krásy noční Prahy (mj. ve snaze objevit dva kříže a strom s obálkou na Žofíně) a pak mě posílal ještě ke kostelu na Pankráci a Michal si s přítelkyní na telefonu zpíval Koulelo se jablíčko. V koutku mladých historiků se náš radiátor cítil jako doma, a tak po krátké debatě s Vilem (který se právě osvěžil výklusem k Pankráckému kostelu s neúspěšným oblézáním severního plotu) na téma: lidi to nejsou - tak co teda? - města? - ulice? - zastávky! už jsme jen poskládali dohromady znalosti z různých částí Prahy a znovu vyrazili prozkoumat ten plot u kostela. Po cca 15 minutách Vilo držel v rukou obálku s křížovkou a když jsme konečně přišli na to, co dělá ten chlapeček v rohu u zdi, byl akorát čas vyzvednout si na stejném místě nové zadání a pod platanem na Jezerce první šifru třetího patra. V parku jsem statecne odrazila útok jakéhosi psa velikosti menšího koně („On si chce jen hrát…“) a s poučným povídáním o členech Národní strany vyrážím poprvé na společnou základnu – místo: KFC I.P.Pavlova. Tož tak. Nyní nechť se podělí o zážitky i jiní členové týmu. (Jen Radiátor se omlouvá - šetří síly, dá to práci topit od soumraku do úsvitu.)
(dále J.) Lenka to popsala dost poeticky, já jsem si celý týden při vstavání do práce říkal kterej vůl prišel na ten nápad jít dvě šifrovačky po sobě (no hádejte kterej...). Nicméně pobíhání mezi šiframa těch 4 pater bylo naprosto šílený a na únavu nebyl čas, vždycky jsme se někde na 5 minut potkali, něco jsem luštil, někdo mi do toho telefonoval...prostě Matrix. Jedinou chvilku klidu jsem měl při čekání pod nuselákem u komína, neb tam někdo ukrad šifru. Alespoň jsem se tam mohl seznámit s jedním krtkem. Rovnou jsem tam při luštění počkal na další (bohužel zase opožděnou) rotaci která nám ale vynesla kelty a tak jsme měli celé 3. patro, jen to vyluštit. Nějak se to povedlo ani nevím jak, jen ty kelti chvilku odolávali, a už jsme zase jezdili po Praze. Čest sáhnout si pro jednu prasečí nožičku připadla mě, asi jsem orgy zklamal neb jsem místo projevů nadšení nad kusem masa chtěl vědět kolikátí tam jsme. Neřekli, a to jsem tam byl dvakrát páč při čekání na tramvaj se mi to rozleželo, v šifře byla řeč o plotu a já si ho pořádně neprohlíd. Tak sprintem znova, už za pomoci Michala, fakt nic a honem zpátky aby nám to neujelo. Mezitím Lenka počítá nožičky keltům a Vory už vyjíždí pro poslední zadání 4. patra. Na pavláku v parku mezi bezdomovcema a dalšíma batůžkářema lepíme kostku a konečně Vory telefonuje. „Tak co, máš?“ „Nemám botu!“ „Jakou botu? Kostku máš dostat“ … a tak dále. Po delším telefonu krátké luštění a valíme k rybníku. V tramvaji několik dalších týmů, ale postupně vystupují a na konečné jsme sami. Samí orienťáci v týmu, jeden plnohodnotný a další studující pražáci, to se to mapuje. Já vesničan jsem jen chodil kam mi ukázali. Tak jsme si k vrcholovce přišli pěkně z druhé strany a pro změnu odešli zpátky k tramvaji. Mohli jsme mást soupeře ale nikdo tam nebyl, jen nápis „Prahory tu už boli“ a to před hodinou. I ty jejich koláčky už byly úplně studený, ale chutnaly. Chvíli jsme žertovali na téma jestli do nich důvtipné Prahory dali projímadlo, ale pak jsme je statečně zhltli. A bojovně jsme vzpomínali na to jak jsme pronásledovali Prahory na Svíčkách a hrnuli si to směr světlíška. Nádherná věc, svítilo to přes půl louky. Hned si říkám, Matrix nebude tak trapnej aby to byly obyčejný písmenka z LEDek, tak jsme zkoušeli kde co, jako třeba mapový značky, skoro půl hodiny nám to vydrželo než už nevím kdo přece jenom našel nějaké písmeno. Další půl hodiny jsme zápasili s textem začínajícím DHMK..., doteď nevím jak se z toho to O mělo vykoukat. Že jsou víčka nějaký jetý, to jsme si všimli taky, ale když vycházej písmenka tak co bychom řešili, že. Navíc se mezitím kolem začly motat nějaký Lamy. Když jsme odcházeli tak nastal nejlepší vtip – z houští se vynořily Prahory a „nám se ta šifra tak líbila tak se jdeme podívat ještě jednou“ a „nedostaneme ještě něco?“. Moc jsme se bavili a rychle mizeli s pocitem že obávanému soupeři se něco nepovedlo a začíná znova. Euforie nám vydržela až do vyluštění mobilu...tohle se Matrixu opravdu povedlo a na dálku se omlouváme Prahorám že jsme je chvíli měli za amatéry co odešli haluzit :-).
Víčka za světla šly celkem rychle, stihli jsme i pozdravit přítomné Jmelí a přemejšleli jsme co si asi o nás pomyslí že tam děláme. Morseovka u Hyacintu nás potrápila tak, že jsme poslali Vila pro nápovědu. No a pak přišlo kolečko a s ním klasická dopolední krize. Nápad přišel celkem hned, ale dvě hodiny jsme tvořili text s jedním překrytím a snad ještě déle ten s tím dvojím překrytím. Mezitím se jedlo, válelo po lavičkách, na dětské hřiště dorazily maminky z dětmi a taky Popocatepetl viditelně plný energie. Výsledek „Ve skále“ jsme ověřovali snad půl hodiny a do Kolovrat se nám moc nechtělo, ale vlak tam jel a jak jsme se tak váhavě zvedali, tak Popocatepetlové náhle vyrazili během. Tak jsme věděli že to taky mají a taky jedou do Kolovrat. Hřiště bylo vidět už z vlaku, ideální místo pro šifru. Tak jsme ho v deseti lidech pročesali jak protiteroristická jednotka. Ach jo, tak to zase někdo ukrad po té co u toho viděl Prahory...telefon orgům „ne neukrad, podívejte se na mapu co jste dostali“... a honem zpátky na vl(a)k do Hostivaře. Kdybychom do tý mapy furt nečuměli u všech šifer předtím a stejně to byly ulice. Ach jo. Začínali jsme tušit že to nestihneme. Na správné hřiště dorážíme před třetí odpoledne společně s Popocatepetly a Lamama(mami??ach ta čeština...) a vidíme že si nás mezitim obešli zkušení krtci, kteří vlakem zásadně nejezdí. Ale čert vem krtky, do konce hry hodina a půl a vlk je nějakej hustej. Dyť ten text je úplně přirozenej a na travičce se tak pěkně leží. Ještě že Michal až tak úplně nespal a tak za deset čtyři vyrážíme směr poslední tři šifry. Pro jistotu zase volám orgům, tentokrát s prosbou aby nám to nesebrali že si to chceme dojít po limitu. Nesebrali orgové, sebral nějaký jiný dobrodinec. Krátce po páté prolejzáme rokle kde měla být poslední šifra, je tam spousta zajímavých věcí i žebříků, ale obálka žádná. Tak další telefon orgům. ti nás musejí mít rádi. Robert-Antonio večeří a předává nám osobní výtisk poslední šifry, bohužel v přímo ulici Bellově. Sedáme si pod modrou bránu a snažíme se vyluštit šifru nějak jinak než že Bell je ten co zbyde, ale to fakt nejde a pak už opravdu musíme na vlak a domů....
Shrnuto a podtrženo, Matrix byl skvělý (a velmi akční), drobné chybky bereme jako daň za tu složitost. Kolovraty nás zřejmě připravily o regulérní dokončení hry, ale podmínky měli všichni stejné a Prahory s Krtkama tam neodjeli. Je to tedy naše blbost a holt smůla. Chybné interpretace šifer být nemají být ale vždycky budou...myslím že náš radiátor i tak Matrixu pěkně zatopil a agenti měli horký chvilky aby nás včas svedli z cesty. Počkejte za rok!!!
co se nám líbilo nejvíc: rotace, ledky, salát, čísla, hyacintová morzeovka, skoro všechno,... počasí
co se nám nelíbilo: ..nevim..snad konjunkce, dost divná šifra (zvlášť na 1. patro), jo a občas pře-schovávání šifer v místech kde to bylo zbytečný (např. tunýlek pod tratí)