Dobrá, milá Terko, když si to přeješ, napíšu svojí reportáž, nad kterou jsem ostatně také uvažoval. To máš u mě teda hodně velké plus-to je dobře. Konečně někdo kdo si to přečte, kdo to dokonce dočte a navíc se těší na další pokračování. :-) Napíšu jí ovšem tentokrát tak nějak zkratkovitě, aby s tím nebylo tolik práce. Přeloženo do češtiny nebude mít dvacet stránek ale pouze osmnáct.
Tak tedy, po podzimním úspěchu, kdy jsme skončili 80. z 87, přišlo slibně vyhlížející jaro. :-) Tedy abyste to správně pochopili – to umístění opravdu za úspěch nepovažuji. Ten tkvěl v tom, že se konečně podařilo složit pětičlenný ze spolužáků a vyrazit. Hra se jim, dle mého soudu, celkem líbila, i když jsme za špičkou zaostali opravdu o hodně. No a po podzimu, kdy hrozilo, že snad v Praze ani žádná šifrovačka nebude, se na jaře rýsovalo hned pět možností! Byl bych schopný jít na všechny, ale jelikož jsou na světě i jiné záležitosti jako třeba psaní bakalářské práce, reálně jsem zvážil, že bych byl rád, kdyby se podařily dvě. Pokud ne, tedy alespoň jedna.
Podzimní složení se poněkud rozpadlo, ale mám i další spolužáky. Původní plán byl vyrazit na Civilizaci ve slibné sestavě Terka, Eva, Juraj a já, i když jsem osobně preferoval MATRIX konající se o týden dříve. Když však nadešel čas konečného rozhodování, náhle se zjistilo, že Eva nemůže a Juraj rovněž nemůže. A tak jsme zůstali ve dvou. Ech… V zoufalství jsem psal Terce, že se má zeptat jejich labradora, jestli by nešel, protože jsme jinak sami. :-) Vlhké psí olíznutí by zřejmě během hry zvládlo zahnat trudomyslnost, leč s šifrou by nám milý hafan asi moc neporadil. Potom však Juraj svolil, že by šel na MATRIX a začalo to vypadat nadějně, jelikož Terka s přesunem termínu také neměla problém.
Tříčlenný tým je však stále poměrně velký handicap – zvláště na MATRIXU, kde je častěji než u jiných her potřebné se dělit. Samo, toho času na Erasmu v Anglii, nepřicházel v úvahu. Jana o účasti také neuvažovala především s ohledem na blížící se termín odevzdání bakalářské práce. Nadějně vypadala Eliška, která by nejspíše šla, jenomže středeční termín zkoušky z geomorfologie, dával luštěním strávenému víkendu příchuť nepříliš zodpovědného přístupu. :-(To jsem musel uznat i já, známý šifrovací nadšenec. Takže kdo? Rozhodující byla mailová odpověď od Otomara, který napsal: „Jdu do toho!“ Oto, to byla jedna z nejlepších zpráv pro mě taky, kterou jsem letos dostal. :-) Děkuji. A tým byl na světě. Pátého člena ne a ne sehnat. Nakonec se přidal Šimon s tím, že by se rád vyhnul nočním hodinám. Počítal jsem s tím a neměl v úmyslu ho přemlouvat, ale samozřejmě mu říci, že budeme raději, když vydrží. (Však by se po vyspání v osm ráno už také nemusel mít ke komu přidat. :-) ) Popravdě jsem si taky myslela, že to nevydržim. Muj limit byl tak 3 hodiny ráno. Jenže pokaždé, když jsme vyřešili nějakou šifru, probudil se ve mně bývalý závodník, který musí všude být první.
Založeno, zaplaceno. K tradičnímu názvu týmu „Kdyby náhodou“ měl Ota připomínku, že to není dobrý přístup k životu, na čemž určitě něco bude, leč i on se přesvědčil, že vyhrát dort není zase taková legrace. Vybavení jsme příliš neřešili, jelikož nebylo vyžadováno nic mimořádného. V posledních informacích přibyl jen prášek do pečiva. To jsem teda zvědav, co s ním jako budeme dělat? Dlouhá a květnatá diskuze na FB o přednostech šumavských výrobků dopadla tak, že Terka na hru nedonesla ani vlastní stoličku ani matraci pro Juraje. :-) Ale donesla jsem čokolády! A prďopeč!
Já jsem dorazila jako první hned po Jurajovi, který mě taktně upozornil na ospalek v oku, který tam zbyl po divoké noci na koleji. Na start do Letenských sadů jsem dorazil jako poslední (asi o 20 sekund), za což jsem byl Otomarem patřičně pokárán. Ten naopak dorazil na smluvený čas, zaregistroval nás a vyzvedl úvodní obálku, za což byl náležitě pochválen. Očekávání signálu proběhlo ve veselém duchu, ale hlášky jsem všechny zapomněl. Ještě jsem se pozdravil s Martinou hájící barvy týmu Pentakilogram, se kterou jsem minulý semestr chodil na pink-pong.
Úvodní vyměňování bonbónků proběhlo rychle, překotně a chaoticky, zvlášť když se ukázalo, že není třeba řešit barvy. Zde se nám velice hodila Otova průbojnost a brzy jsme měli téměř všechny. Když se pak u velitelského štábu objevilo, že jeden nenalezený bonbón odpouštějí, mohli jsme si naší sadu nechat zkontrolovat a vyrazit do Stromovky.
Zajímavá, ale trochu zbytečná aktivita, jelikož startovní pole prakticky vůbec neroztrhala, takže se přes Letnou valil dlouhý průvod nejrůznějších týmů, až zastavoval dopravu, na což jsou ovšem tady u Sparty zřejmě zvyklí. Na druhou stranu náš tým potěšila a nabudila. Umístění kolem 60. místa znělo krásně, i když si Ota myslel něco jiného. Terce se bonbónky moc líbily a co více si přát, že? Podle mě to byla nejlepší aktivita ne celý šifrovačce, akorát jsem se pak bohužel těch bonbonů trochu štítila.:-) Ovšem dojídat je poté, co prošly prsty několika různých týmů, asi nebyl šťastný nápad, což mi nějak nedošlo a nevím, jestli chrchlání, které mě trápí až doteď, s tím náhodou nemá spojitost. Konečně už vim, kdo mě nakazil!
Šli jsme v dlouhé šňůře týmů, ze které jsme však ještě na letenské pláni odbočili na alternativní cestu, čímž jsme se připravili o pár minut i míst. Dorazili jsme do Stromovky a u fontány, která nás díky čerstvému větříku mírně osvěžila, přestože jsme od ní byli v uctivé vzdálenosti, po čekání ve frontě nafasovali pokyny do bludiště a dvě šifry. Rozložili jsme se na Otou přinesenou plachtu nedaleko u mrtvého kosa to byl orel a počali luštit. A přišel těžký zásek. Ani jedno ani druhé! Sudoku Terka celkem bez problému vyplnila, jak jinak, ale tím jsme také skončili. Zkoušeli jsme součty řádků sloupců apod. a nic nevycházelo. Ostatně k tomuto postupu by nebylo potřeba sudoku vyřešit na což šifra naváděla. Ale jak z toho jinak vytřískat text?!? Neměl jsem žádný nápad. Druhá šifra byla nadějnější, když se nám ke všem obrázkům poměrně spolehlivě podařilo přiřadit barvu. Občas se dalo přiřadit i konkrétní písmenko, ale většinou ne. Přemýšleli jsme, zkoušeli, ale neuspěli. :-(Alespoň jsem se dozvěděl, jak se Terka s Otou jako spolužáci poprvé seznámili. :-) Jo, vy nevíte. No to si musíte nechat vyprávět od nich, nemusím tady všechno vyžvanit. Každopádně z toho Terka moc šťastná nebyla. To ne. Chtěla jsem ho tehdy zabít.
Kolegové z týmu se mě ptali, jestli už jsem někdy skončil na první šifře. Nóó, párkrát jsme skončili dost brzy, ale na první šifře ještě ne. To jsme zase dopadli. Chtěl jsem spolužáky navnadit na šifrování a teď skončíme dřív, než jsme začali. Ota mi to omlátí o hlavu, od Terky dostanu minus do dalšího pololetí, nebo rovnou do dvou pololetí, a mám po týmu. Příště už ho ani nemusím zkoušet tvořit… To jste tam, himbajs, nemohli dát něco jednoduššího alespoň na začátek?
Vedle tábořící tým Ovce na balkóně (s kterým jsem mimochodem také dostal nabídku jít, ale až v době, kdy už byl tento náš bezpečně vytvořen) si evidentně vedl lépe. Čas a ubíhal a bylo dosti chladno, a tak jsme se rozhodli k přesunu do blízkého McDonaldu, který se měl údajně nacházet u stadionu Sparty. Cestou jsme řešili všechno možné kromě šifer. :-) A skutečně – malý, příjemný a zákazníky nepřekypující McDonald, paráda! Objednali jsme si a usedli opět nad záhadné šifry se stejným úspěchem jako prvé. Alespoň Ota řádně otestoval webový systém a zjistil, že nápověda opravdu nedorazí dříve než 18:23. To bylo velice důležité, že jsme potom měli přehled, kdy nám systém pomůže a jakmile byla možnost, mohli jsme jí využít a neztrácet čas. Hodilo se nám to vícekrát. Konečně přichází nápověda (vybrali jsme si jí na Sudoku), přesněji řečeno přesný postup řešení. Zase ten polský kříž!!! A malér dostupuje vrcholu. Postupujeme podle instrukcí, které ovšem úplně nechápeme a nic rozumného nevychází. :-(Do toho nás přijde obsluha McDonaldu přesunout, protože jim vytekly záchody. Dole by nás pravděpodobně sedět nechali, ale míříme rovnou ven. Usazujeme se k venkovnímu posezení, ale šifra stále odolává. Hm… Nevyluštit šifru ani s přesným postupem, to už je fakt krize!! Neměli jsme my vlastně sedět na písku a stavět si bábovičky?!? Konečně mi docvakne, jak to s těmi předepsanými chlívky polského kříže orgové myslí, a z řešení se vyklube Rámusák – což je Šimonovi povědomé označení. Jedeme tramvajemi do Holešovic a pak kousíček pěšky. Začátek tedy povedený, jen co je pravda. :-)
Na zbytku původního mostu vyzvedává Šimon s Terkou zadání (podobně nemožná, jako ty dvě první) hodila jsem tam hubu jako blázen do bahna a bolí mě z toho palec na ruce ještě teď, a po chvíli hledání se usazujeme pod novým Trojským mostem. Máme teď k luštění tři šifry a zásadně nepohneme ani s jednou. Na sezení je tu poměrně chladno (jako ostatně všude venku ten den) a tak vydržíme asi jen půl hodinky. Následně dělíme tým. Já s Otou vyrážíme luštit k Jurajovi na kolej, kde má volný pokoj a Terka s Šimonem a Jurajem se vypraví podél vody k Olympu zkontrolovat, jestli tam nebude další stanoviště. Pět barev připomnělo olympijské kruhy (což jsem si dobře pamatoval z Podzimní), takže by to tam teoreticky být mohlo. Je to sice hodně vachrlaté řešení, ale co jiného dělat, když z toho za živý svět nejsme schopní dostat žádnou jinou informaci.
Došli tam a stanoviště skutečně objevili. Pak jsme běželi do Bubenče na vlak:-) Upřesnítko sice moc nesedělo, ale tím už se kolegové netrápili. Až doma v teple po hře jsme zjistili, že se to mělo řešit úplně jinak. :-) My jsme mezitím přišli na koleje 17. listopadu a na vrátnici se tvářili, jak tam patříme. :-) Ostatně, já už tam více méně domácí sem, viď Juraji. :-) Chudáka ho pořád otravuju při výzkumu ke své bakalářce. Ještě, že je takovej zlatej a pomáhá mi. :-) Bezpečně trefím do pokoje č.1419 a odemykám vypůjčenými klíči. Usazujeme se s Otou každý k jednomu stolu a začínáme luštit. A jen jsem se do toho trochu zabral, znenadání se otevřely dveře a přišel Jurajův spolubydlící. Překvapen neznámým osazenstvem pokoje přemýšlel, jestli si nespletl dveře nebo patro. :-) :-) Nóóó… Juraji!! Neříkal jsi náhodou, že ten pokoj bude volný a spolubydlící tam dnes vůbec nepřijde?!? Inu, mělo to tak být, ale změna je život. A to bychom nebyli ani my, pokud bychom během šifrovačky nezpůsobili faux pas v prostorách, kde nemáme co dělat. :-) Naštěstí je zmíněný spolubydlící (omlouvám se, ctěné jméno si nepamatuji) pohodář a navíc znalý Jurajova nadšeného životního stylu, takže z toho žádná rozepře nevznikla. Dotyčnému jsme ovšem ponechali patřičný klid, vyklidili prostor a po operativní telefonické rozpravě s Jurajem se uchýlili v přízemí do počítačové učebny. Na dveřích bylo napsáno, že je určena pro studenty Karlovy univerzity, což jsme s Otomarem oba splňovali a o omezení pro nerezidenty tam žádná zmínka nebyla. Takže pohoda. :-)
Opět jsme se tedy zkusili ponořit do luštění a zde se mi podařilo lousknout šifru FACEBOOK a nikdo nechápal jak. Já taky moc ne, popravdě. :-) No, už venku pod Trojským mostem jsem spočítal, že políček je 26, takže abeceda. Potom mi přišlo, že pokud odříkáváme abecedu s názvy písmen, tak se u většiny opakuje „e“. A, bé, cé, dé…, což by dobře sedělo na políčko dole protkané čarami. No a pak jsem s tím hrál tak dlouho, až to do sebe zapadlo. :-) Na jednu stranu jsem byl rád, ale na druhou stranu mi šifra moc pěkná nepřišla. Spíš šílená. Ale třeba to bylo jen tou pokaženou náladou ze začátku. :-)
Krátce na to dorazil zbytek týmu od Olympu a nastalo další dělení. Já jsem chtěl vyrazit na právě vyluštěné stanoviště do Petrské a přidal se ke mně Šimon, který sice šifrám moc neporozuměl, ale cestování ho bavilo. :-) Zbytek se odebral do klubovny v budově B, přičemž půjčení klíčů zajistil Juraj. O nerozluštěné šifry nebyla nouze. Vydali jsme se Šimonem na linku 201 na zastávku Kuchyňka. Cestou jsem Šimonovi vysvětloval, že budeme rádi, když s námi zůstane i přes noční hodiny a k mému překvapení to zabralo. Vydržel až do konce. To máš, Šimone, velkou pochvalu!
Spoji, které kontroloval Šimon, jsme dojeli na místo, stanoviště v Petrské našli, šifry vyzvedli a vrátili se zpět na vysokoškolské koleje, přičemž nám hodně pomohlo, že jsme na Těšnově doběhli právě jedoucí tramvaj číslo 14. V klubovně se mezitím pohnuli o značný kus vpřed. Především dostali od systému postup řešení na osmisměrku s přihrádkou. Tentokrát v něm nebylo nic nesrozumitelného, ale všeliké hledání správných slov a přepisování řádků dalo řádně zabrat. Chopila se toho Terka, která jakmile něco vyšlo nebo bylo jasné, jak na to, až zázračně ožila. :-) Šlo to pomalu, ale jistě. Juraj s pomocí Oty luštil Darmok a až mě překvapilo, kolik znalostí o historických a mytologických událostech měl. Navíc měl na rozdíl ode mne také alespoň přibližnou představu o tajence.
Já jsem tak neurčitě nevěděl, co luštit. Trochu jsem pomohl Terce, která potom došla až nakonec, ale tajenka nikde. Také jsem si trochu hrál s opakujícími se slovy v šifře s kypřícím práškem. Tu měl však v merku i Juraj, který razil svou vlastní vizi, že je potřeba šifru posypat práškem a namočit. Přišlo mi to jako nesmysl, i když teda nejsem kuchař. Ostatní měli podobný názor jako já, ale Juraje to neodradilo a odkráčel nahoru do svého pokoje vyzkoušet experiment. Nakonec, ať si to vyzkouší, když o to tolik stojí. Alespoň se ještě vrátil a přinesl Otomarovi NOTE-BOOK, na kterém se dala mnohem lépe zpracovat osmisměrka. Ota se chopil iniciativy a s elektronickým vybavením společně s Terkou ještě jednou projeli celý postup a na konci se mu povedlo přečíst tajenku: Písecká brána. Dobře vy! Přesně! Bylo jasné kam jet a brzy se tam také vypravila tříčlenná skupinka, takže jsem v klubovně osiřel.
Ne na dlouho. Volám Jurajovi, abych ho poinformoval o nastálé situaci a z jeho úst se dozvídám zprávu, že po aplikaci vody a prášku do pečiva na papíru rozpoznal písmena tajenky, akorát jí nedokázal přesně přečíst. Houby??? To byla až další šifra, mam jí furt vyfocenou v mobilu na památku. My si tady děláme z Juraje šoufky, co to má za zcestné nápady a ono je to dobře a vedle jsme my! Musel jsem se mu hluboce omluvit. :-) Vrátil se pro svůj počítač a společně jsme se odebrali (podzemní spojkou, abychom neuvedli vrátné v podezření) k němu nahoru opakovat postup na druhou kopii zadání. Tedy přesněji řečeno Juraj opakoval a já zíral a snažil se rozeznat písmenka. S novým zadáním se to nějak nedařilo, ale spíše na tom prvním potrhaném, ale již pozvolna schnoucím se stále více rýsovala načervenalá písmena, která bych nakonec přečetl jako „sádky“. A jelikož se ulice s totožným názvem nacházela nedaleko, bylo vyhráno. No Juraji, jsi borec! :-)
Cíl tedy jasný, ale než jsme vyrazili, docela to trvalo. Bylo totiž zapotřebí vrátit se do klubovny, sbalit zde všechny věci a uvést místnost do původního stavu, vrátit klíče vrátnému, odnést nahoru hrnky, které nám Juraj dal k dispozici a teprve potom se mohlo jít. A to nějakou dobu zabralo – zvláště, když Juraj vždycky ještě šestkrát kontroluje, jestli na něco nezapomněl. Ano, Juraji, dobře to děláš, ale bohatě by to stačilo dvakrát. :-) Konečně jsme někdy kolem jedné hodiny v noci vyrazili na Trojskou a potom dále po trase linky 112, až na zmíněné Sádky. Několik týmů v okolí nám potvrdilo, že jsme správně a stanoviště jsme také bez problémů našli. Příliš ovšem nepotěšilo, že zde byla pouze zadání, která už máme.
Mezitím druhá část týmu vyzvedla šifry u Písecké brány a dostala návod k řešení šifry Darmok. Dvakrát jsme volali s Otou, přičemž poprvé jsme to nevyřešili, ale podruhé už mi hlásil, že mají jasno. Rozhodující byl Terčin postřeh, chytrá holka se totiž pozná, když ve jménu Hanspaulka rozpoznala podobnost s Janem Pavlem II. :-) A tak vyrazili ještě tam. (Podrobnější osudy nevím, to byste museli zeptat přímo někoho z nich.)Osudy nebyly, jeli jsme nějakym trapno autobusem přes půl prahy v půl druhý v noci se smraďochama a pak šli sto kilometrů zpátky, protože nic nejelo.
V době, kdy jsme vyzvedávali šifry v Sádkách byli už u Hanspaulky a řešili jsme, kde se sejít. Nakonec zvítězil nápad pro podchod metra na Hradčanské, kam to obě skupiny měly zhruba stejně daleko. A tak jsme si s Jurajem střihli ještě pěknou procházku potemnělou Stromovkou a došli ke Spartě, dnes již poněkolikáté. Tramvaj zrovna jela, tak jsme se svezli, na Hradčanské vlezli do pochodu, před směnárnou nebo nebo nějakým podobným podnikem v tomto čase samozřejmě bezpečně zavřeným, jsme vytáhli deku a jako správní zevláci se na ní usadili. Nuž a než jsme se stačili rozkoukat, dorazila druhá část týmu.
Nastalo společné luštění nebo spíše podřimování a čekání na nápovědu. Juraj sladce usnul, já jsem byl taky najednou ňákej tuhej. Zbývaly nám dvě šifry, přičemž na konec bludiště nás měla dovést ta s barevnými písmenky. Žádný vhodný nápad ale nepřišel. To spíš druhou šifru s kapkami jsme se pokoušeli napasovat na mapu, ale bezvýsledně. Asi za tři čtrvtě hodiny přišel čas na další pomoc od systému. Vyžádali jsme si jí pochopitelně na barevná písmenka a s napsaným postupem už to šlo snadno. Máme se dostat do parku na Hládkově, což bylo pouze několik stanic tramvají. Vzbudili jsme Juraje a začali se balit. Tramvaj jela ovšem asi až za čtvrt hodiny. Vylezli jsme z podchodu na stanici tramvaje a velmi rychle zjistili, že čekat dole bude mnohem prozřetelnější, jelikož v podchodu byla o poznání menší zima. :-) Dojeli jsme ke zmíněnému parku a stanoviště nalezli. Přesně podle předpokladů, už se zde nenacházely žádné nové šifry, pouze jsme z hlavičky zadání odečetli, kde že se pro nás nachází ten dlouho očekávaný východ z bludiště. Letňany. Hm, dovedl bych si představit i bližší místa v Praze…
Ota a Šimon nalezli vhodné spoje. Vzhledem k pokročilému času zastihneme metro C již v provozu, až se k němu dostaneme. Na tramvaj bychom ovšem čekali dlouho, takže jsme raději popošli dvě zastávky pěšky, abychom nepošli zimou. :-) Pak už konečně na Vltavskou a metrem na konec bludiště. Množství týmů na konečné nám potvrdilo, že jsme správně, i když zadání jsme chvíli hledali, jelikož jsem si z upřesnítka nepamatoval správnou světovou stranu. Halda rozházených čtyřlístků vypadala neprůchodně, ale nebyla. Když tuším Ota zjistil, že se překrývají vždy maximálně dva sousední lístky, navrhl jsem vybarvování (snad i pod vlivem toho, že jsem nějakou podobnou šifru, už někdy zahlédl). Do barvení se pustil iniciativně opět Ota se zeleným fixem a my jsme stáli nad ním, koukali mu přes rameno a kibicovali, kde jaký překryv zapomněl, což mu dělalo nesmírnou radost. Že nás huba nebolela! :-) Objevil se podivný, ale přece čitelný text, který nás posílal k památníku při zastávce U Vodojemu. Těšili jsme se na jízdu vyhřátým autobusem, a tak nás zklamalo, že jsme vystupovali hned první zastávku. Tuším, že ještě nikdy v historii nevozila linka 185 v neděli ráno tolik cestujících.
Vystoupili jsme a při hlavní silnici u památníku nalezli Fifinku útulně se choulící do teplého spacáku. Od ní jsme získali mapu do druhé části hry a dvě dřevěné kostky. Šifrou byl potom přímo památník. Aha, takže cípy hvězdice určují azimut a na cedulích u nich bude vzdálenost v metrech. Tato teorie se později potvrdila, když jsme na nové mapě nalezli předkreslené čáry. Šifru jsme si zaznamenali vlastně dvakrát. Jednak si Ota vždy stoupl ve směru, kterým ukazoval některý z cípů a vzdálenost v metrech zadal do své GPS. To jsou vymoženosti dneska! Naučíte mě to někdo, prosím vás? :-) Terka to oběhala a čísla opsala klasicky na papír. Akorát s určováním směrů si moc práce nedala. A teď to zanést do připravené mapy a vyjde z toho nějaký obrazec nebo řešení. Případně by mohlo být potřeba dokonce oběhat všechna nebo některá místa. Ale to spíš ne. Osm stanovišť je podezřele moc.
Každopádně jsme se rozhodli neluštit na místě, neboť nám byla zima. Hlavně Ota tlačil na to, abychom sedli do metra a luštili to někde v teple, i když bylo zřejmé, že se sem nejspíš budeme muset zase vracet. Mně bylo také chladno, ale navzdory tomu bych býval raději zakotvil někde tady, ale takovou variantu ostatní zřejmě nepřipouštěli. Mám takový pocit, kolegové, že jste podcenili mojí radu a nevzali si dostatek záložních vrstev!!! Vidíte a teď na to doplácíme… I když je pravda, že někomu je asi zima i v deseti vrstvách a že ranní teploty byly opravdu nízko. :-) :-)
Odjeli jsme tedy autobusem zpět do Letňan, nezastavili se ani v malém otevřeném pekařství, kde bylo ovšem dost plno, nasedli do metra a ujížděli pryč od míst, kam nás hra zavedla. A nebyl to dobrý nápad. Ani ne tak proto, že jsme ztratili drahocenný čas, ale proto, že Juraj pojednou nahlásil, že v Holešovicích odpojí. Prý potřebuje jít spát a pak má další program s nějakou podezřelou tajnou schůzkou. :-) :-(No, Juraji, co máme s tebou dělat? Běž, no, na řetězu tě nedržíme, ale nepotěšil jsi nás. :-(Já jsem sice sám příjemně překvapen, že ještě stále pokračujeme, ale je to tak. Kdybychom byli zaseknutí, tak neřeknu, ale hra pokračuje a máme o co bojovat. Příště se, prosím, alespoň podívej, kdy hra končí. Nééé, já už vím. Příště budeš za trest vyzvedávat ty nejvzdálenější šifry a do blízkosti Tróji, tě vůbec nepustíme! :-) :-) (Nějak zapomínám na to, že budeme ještě sami rádi, když nás vezmeš k sobě na kolej. :-) )
Juraj se skutečně rozloučil, ale ostatní včetně Šimona pokračovali. Mám z vás radost. :-) Dojeli jsme až na Hlavní nádraží, kde jsme nalezli volná místa ve zdejší hale, a já se pustil do vynášení míst na mapu. Žádný stoleček tam nebyl, takže hezky na koleně. To jsme si teda moc nepomohli. Úkon jsem provedl, ale vycházela dost prapodivná místa a nic smysluplného. Požádal jsem tedy Otomara o kontrolu, kde má v GPS uloženou polohu místa s největší vzdálenosti a zjistil, že je to úplně jiným směrem. Aha, takže hvězdice nahoru ve schematickém nákresu neznamenala sever. Terko, nevíš o tom něco? :-) Zkusil jsem to podruhé v souladu s Otovým záznamem a vycházelo to mnohem srozumitelněji. A nějak překvapivě do míst, kde by člověk očekával i skutečné stanoviště. Zřejmě to tedy bude opravdu potřeba všechno oběhnout. Však zkusíme jedno místo prohlédnout a uvidíme.
Jeli jsme tedy zpátky do Letňan a poté vyrazili kousek na sever k výstavišti a letišti a skutečně tam objevili zadání, až se k němu Terka samou radostí rozběhla. :-) To už nebylo radostí ale spíš zoufalstvím. Klikyháky to byly šílené, ale to jsme aktuálně vůbec neřešili. Bylo zapotřebí vyzvednout zbývajících 7 zadání. Otomar si fotí mapu s vynesenými body a s Terkou vyráží na východ delší trasou. Nám s Šimonem zůstal originál mapy a západní kratší větev. V plánu je sejít se v přírodní památce s prapodivným názvem Cihelna v Bažantici. :-) Postupně vyzvedáváme jednu druhou i třetí šifru a hlásíme Otovi, co má zadat do systému. Navíc na dvě už cestou dostanu nápad, jak by se asi mohly řešit. Přeběhnout Kbelskou magistrálu vypadalo riskantně, ale zvládli jsme to celkem bez problémů, neboť v nědělním ránu nebyl provoz příliš hustý. Přes zahrádky a podniky se ovšem projít nedalo, takže jsme museli sejít až dolů k železnici, a potom šlapat do kopce. Zmíněná PP jsou nevysoké skály, kolem kterých jezdím téměř každý den vlakem (občas i třikrát nebo čtyřikrát), ale ještě nikdy se tam nebyl. :-) Šifru zde trochu hledáme, ale najdeme a Šimon se kochá pohledy do údolí. Kousek se vracíme a zakotvíme nedaleko na trávě. A tam jsme hru prakticky také skončili.
Vezmu si do parády morseovku, u které je jasné co s ní, ale je potřeba haluzit. Víme počet znaků v písmenku, ale jak tam poskládat tečky a čárky, to už si vážení přátelé domyslete. S vypětím všech sil dávám dohromady lávku přes Rokytku u ulice Modrého. Mezitím volá Ota, že někde poblíž bloudí a Šimon se ho snaží navigovat. Po chvíli s Terkou konečně přicházejí. Na mojí poznámku, že může někdo zajít vyzvednout další zadání se nějak nikdo nechytil. Dlouhá cesta je zřejmě dorazila, takže kromě několika šifer přinášejí i trudomyslnost a tu trochu elánu, co v nich ještě zbyla, pohřbila šifra letadlo, která byla neprůchodná. Mně zase poněkud přibrzdilo jejich zjištění, že šifry jsou oboustranné. No jo na druhé straně je ještě jedna morseovka na haluzení, ale tentokrát o moc složitější. Tak aby u té Rokytky vůbec něco bylo! „Další stanoviště hledejte u…“ a dlouhé devítipísmenné slovo mi ne a ne naskočit. A tak Ota rozhoduje, že už toho bylo dost a že půjdeme dolů tramvaj. Hurá.
Neprotestuju, spíš jsem rád, že jsme vydrželi až doteď (cca. 9:45). Ale na druhou stranu to nebyla vhodná chvíle pro skončení. Morseovka a ještě minimálně jedna šifra byly řešitelné a společným úsilím by se je nejspíše prolomit podařilo. Ty poslední dvě hodinky, už by nás nezabily. Cestou dolů mi naskočí vhodné devítipísmenné slovo – památník, ale tím jsem zase skončil… Další pokračování – tedy že šifra odkazuje zpátky na hvězdici U vodojemu, mě trklo až doma po asi čtyřech hodinách spánku. :-) Ještě alespoň plánujeme zkontrolovat stanoviště u Rokytky, které je ostatně od tramvajové zastávky, co by kamenem dohodil. Když se však dole ukáže, že se cesta ke stanoviště nedá zkrátit a muselo by se to trochu obejít, spoluhráči rezignují i na tento krok a Ota píše kapitulační SMS. To se po hře ukáže jako jednoznačná taktická chyba. Pouhým vyzvednutím zadání a jeho záznamem do systému jsme přišli o první proužek a tím i o 14 míst v pořadí, aniž bychom museli něco luštit. Místo 113. místa jsme mohli být 99. Vlastně jsme tam ani nemuseli jít všichni. Stačilo, kdyby Ota počkal s tou ukončující SMS a já bych tam zašel. To jsem také plánoval, ale jak se to seběhlo tak rychle, neměl jsem nějak elán Otovi ukončení honem vymlouvat. Nicméně po bitvě je generálem každý a žádná velká tragédie se nestala.
Nasedáme do tramvaje. Já se spolužáky loučím a vystupuju první, neboť jdu Vysočanech na vlak. Díky za hru a zase někdy snad…
Pokud bych měl zhodnotit vystoupení našeho týmu, pak jsem po počátečním rozčarování, kdy to vypadalo, že skončíme na prvních dvou šifrách, nakonec spokojen. Vedli jste si dobře! Potěšilo mě, že jsme vydrželi až skoro do konce. (Kromě Juraje teda!!!) Líbila se mi zejména Otova bojovnost a touha vyhrát, což týmu hodně prospělo a také nadšení Terky jakmile se něco hnulo. :-) Pokud máte pocit, že nám to nešlo, já mám úplně stejný pocit, ale to bylo dáno obtížností šifer, nikoliv tím, že bychom byli hloupí. 113. místo není špatné, když se podíváte, kolik týmů skončilo za námi. Zažili jste skutečnou obtížnou hru – pravou výzvu, kde mnohé šifry zaskočily i zkušené týmy. Jediný tým v cíli je toho jasným důkazem. Takže jako již tradičně. Pokud mi budete chtít udělat radost, pojďte ještě někdy příště. :-)
A ještě krátká glosa ke hře pro orgy. Hra byla skvěle vymyšlená, připravené, odladěná – to jste odvedli parádní kus práce. Stačí se podívat na sekci poděkování a není co dodat! Když se podívám na schéma hry s bludištěm a zejména se čtyřlístkem, tak je naprosto skvostné. Přesto si neodpustím jednu důležitou výtku. Šifry v úvodním bludišti byly příliš těžké. Opravdu moc. Kombinace zajímavé, ale dosti šílené. Ze sedmi potřebných jsme vyluštili bez systému pouze dvě a jednu uhaluzili náhodou. Nebýt posílaných řešení, v životě jsme se z bludiště nedostali. A když konečně přišla na o něco jednodušší a logičtější šifry ve čtyřlístku (možná to byl jen můj první dojem – alespoň některé se tak tvářily. Každopádně jich alespoň bylo hodně najednou, takže aspoň některá by určitě neodolala), tak už zase nebyl dostatek elánu a ani času. Nuž, a když jsme s takovým nevalným postupem skončili na 113. místě a mohli být do konce jen nedaleko za polovinou celého pelotonu, jasně to naznačuje, že jsme nebyli jediní, komu obtížnost dělala problém. Já vím, že jste se asi snažili udělat výzvu pro elitní týmy, které už jen máloco zastaví. Ještě důležitější je však, podle mého názoru, nalákat na šifrovačky nové lidi a týmy, a to se tímto způsobem asi nepovede. Příště bych doporučil dát do první části šifer klidně více (třeba 15 jich v tom bludišti mohlo být), ale jednodušší. A největší chuťovky schovejte pro elitu do poslední čtvrtiny hry.
Ale určitě budeme vděční, pokud pro nás v budoucnu ještě nějakou hru připravíte! :-)
Mně se šifrovačka líbila, akorát víc by se mi líbilo, kdyby nebyla taková zima a šifry byly lehčí. Nebo kdyby aspoň nápovědy byly častějc než 1x za tři hodiny. A navíc systém nelinearity jsem nepochopila doposud. Takže bych měla jako začátečník jít spíš na nějakou lineárku.