Matrix – to je realita!

Čtvrtého dubna jsem od kamarádky dostal zvláštní sms: „Mam pro tebe zajimavou nabidku – jmenuje se to Matrix a je to spojene s lustenim sifer.“ Před časem jsem přečetl knihu Da Vinciho kód, díky které se mně šifry nezdají tak úplně nudné, a tak jsem souhlasil, že se rád zúčastním. Dále mi bylo sděleno, že hra začíná v pátek 7.4. v 16:30 v kině Oko a končí v sobotu ve 14:00. To mě trochu zaskočilo, protože jsem si nedokázal představit, jak někde celou noc a skoro celý den sedím a luštím nějaké křížovky. Pak jsem ale dostal e-mail se seznamem věcí, které si mám vzít a zájem a vzrušení byly zpět, v daleko větší míře než předtím.

Vyzbrojen zálesáckou výzbrojí – mapou Prahy, termoskou s čajem, jídlem, náhradní mikinou, tužkou a čtverečkovaným sešitem, nožem, kusem lana, čokoládou a energydrinkem – vydal jsem se v pátek odpoledne do Prahy. Ještě pro upřesnění, cílem hry bylo najít a zničit Hlavní počítač Matrixu, ke kterému nás měl odkázat klíčník. Ke každé šifře existovala nápověda, která byla vždy někde úplně jinde, než jsme se zrovna pohybovali. Bylo povoleno používat pouze MHD a vlastní nohy.

Přišel jsem do narvaného kina, kde se – jaká náhoda – promítal film Matrix. Ale nebyl to obyčejný Matrix, byl to Matrix s šifrou. Po plátně se čas od času mihla na různých místech nějaká písmena. Stačilo je poskládat do tabulky podle toho, kde se objevovala, a vyšlo STROMOVKA LETOHRADEK DUBOVY VRSEK. S týmem – jmenovali jsme se Strix - jsem se tam odebral. Dostali jsme plánek Stromovky se jmény a kartičky s jedním z těch jmen. Byli to agenti a jen jeden byl na straně dobra. Měli jsme ho mezi ostatními najít. Naštěstí nám počasí přálo, a tak si jeden z týmu udělal piknik na trávníku a hlídal zavazadla. A my ostatní jsme zběsile pobíhali od jedné postavy v černém plášti ke druhé. Tohle byla poměrně zábavná část hry, nejen proto, že se člověk proběhl na čerstvém vzduchu v krásném počasí, ale hlavně pro komičnost situace, kdy po Stromovce pobíhá minimálně kolem stovky lidí a kolemjdoucí civilisti se nestačí divit…

Agent nám předal dlouhou a důležitou zprávu, ve které jsme se dozvěděli umístění dalších čtyř šifer a také například to, že si jeden z týmu musí uvázat na ruku jednu z pěti přiložených červených stužek, bez které tým nesmí řešit šifry. Po Praze se pohybovali agenti, kteří se nám snažili brát stužky tím, že se dotkli člověka se stužkou na rukávu. Stužku jsem vyfasoval já. Nejdřív jsme si došli pro šifru na Letnou, potom na Staré Město, kde byla schovaná ve starém kufru plném peří. Pak na Karlův most. To bylo kolem půl deváté večer, takže všude spousta cizinců a most přímo narvaný. Tam nás někdo z cizího týmu varoval před agenty. Za chvíli už jsem viděl, jak se někdo řítí davem na mostě a za ním člověk v černém. Agenti své poslání očividně brali naprosto vážně, ostatně jako ti ve filmu. Pod prvním obloukem na Malé Straně bylo několik spřízněných duší, šifra, a zakrátko taky další agent. Trochu jsem se proběhl a naštěstí vyvázl se stužkou na ruce.

Z mostu jsme odjeli na pánské záchodky na Hlavní nádraží, kde mě po vstupu do místnosti překvapily UV zářivky místo normálních. Precizní práce organizátorů… Vešel jsem do kabinky, podstrčil pod přepážkou kousek vyfasovaného toaletního papíru se jménem týmu a dostali jsme další šifru. První, kterou jsme nevyluštili, protože skutečně nevypadala jako šifra.

Jeden z týmu se rozjel do periferií Prahy pro nápovědy a my ostatní jsme si šli odpočinout do nedalekého klubu Roxy. Tam jsme luštili a luštili a díky nápovědám nakonec vyluštili. Jen na jeden zapeklitý kód, který vypadal stoprocentně maďarsky, jsme využili telefonické nápovědy jednoho maďarsky hovořícího známého. Byli jsme odkázáni do Černé ulice, která v noci působí opravdu černě – je to snad jediná ulice na Starém Městě, kde nesvítí žádné lampy, výlohy ani okna. Bohužel, přestože v maďarštině skutečně bylo něco o černé, nebyla to ta správná ulička. V dalším významu bylo něco o kamzíkovi, což se ukázalo jako správná cesta – v Kamzíkově ulici jsme kolem půlnoci našli další šifru.

Nebudu zmiňovat všechny zastávky, které jsme absolvovali. Zbytek noci – tzn. dobu mezi třetí a pátou hodinou ranní – jsme strávili v jakémsi klubu kousek od Veletržní ulice. Působili jsme tam zajisté velmi zvláštně, čtyři lidi se čtverečkovanými papíry, kteří pořád něco luští. Přimotal se k nám jakýsi mladík se slovy, jestli nám nic není, když tu hrajeme piškvorky… Následující šifry byly dost zajímavé, na čtyřech místech v centru města byly za okny „čtyři servery“ - LCD panely, na kterých se promítala tříminutová smyčka zpřeházených písmen. Bohužel jeden z displejů jsme objevili až po rozednění, takže byl silně nečitelný a musel jsem k oknu vylézt a písmena nadiktovat dolů. Pak jsme posnídali v metru a ze zpráv z LCD jsme vyluštili místo – SOCHA NERUDY PETRIN.

U sochy nás čekal absurdní pohled: na podstavci ležel telefon, pevná linka, jejíž kabel vedl někam nahoru po stráni. Operátorka nás odkázala na Maltézské náměstí, kde v časovém limitu deseti minut zazvonila telefonní budka. Podle instrukcí jsme došli k divadle Na Prádle a…byli jsme v druhém levelu!

Znamenalo to pro nás odcestovat na pražské Jižní Město. Čas se už nachyloval, bylo kolem deváté ráno a ve dvě odpoledne konec. Sice jsme neočekávali, že bychom došli do cíle, vždyť loni se tam nedostal nikdo, ale čím dál, tím líp. Na Jižním Městě jsme posbírali všechny čtyři šifry, o kterých jsme věděli. Vyluštit se ale podařilo pouze jednu, což bylo na další postup málo. Bohužel. Kolem jedenácté nám jakýsi Matrixář říkal, že už je vítěz.

Jak jsme se později k našemu překvapení dozvěděli z internetu, do cíle došly hned čtyři týmy, navíc už dost brzo dopoledne – první před devátou. Na to, že se hry zúčastnilo sto sedmnáct týmů, to ale není tak moc. Některé týmy dokonce skončily už u prvních šifer. Všichni z našeho družstva máme z Matrixu skvělý pocit, a to dokonce film v době konání hry většina z nás ještě ani neviděla! Tak zase za rok…